Moje Texty

Dej lásce svobodu

Je noc, je ticho... je tma

uprostřed kruh a velká pavučina

Je to prázdný prostor a nekonečná končina

silueta ve vodě, v prostoru, ve snu

vše se plazí jako had , v plíží se nám tiše do chrámu

průzračná kopule a zlato na kříži,

ježíš je úplněk vše prorokuje

Grémium v mlze a oparu se na soud připravuje

v nahotě a v čistotě,

padni na kolena a budiž pravda vykonána

tajemná žena k zemi padá , duše je rozervaná,

křik dítěte... a pak ticho... jen z pavučin hlas promlouvá

buď svá tiše šepotá buď svá...

ty slova nás mrazí, strach a bída

to je vše co nás kazí

bojíme se všeho , bojíme se sebe, bojíme se druhého

jsme svázaní v lanech lásky nebo milého

jsme pohlceni chřtánem všech kdo nás provází

všech kdo nás formují, všech kdo nás milují...

Proto povstaň a běž, právě ted vyřkni tu lež

Postav se a utíkej, jen ty muž něco změnit

jen ty se můžeš postavit, jen ty se můžeš osvobodit

roztrhni už ta pomyslná pouta a dej lásce svobodu...

dej lásce co ona chce, dej lásce sebe...

a požehnej si na cestu... a běž dál a dál...

Vložte svůj text...
Od malička to bylo špatně Dům byl tichý, ale zdi křičely Matka chladná, táta divný A já malá... uprostřed pod jejími vlivy Nenosila jsem správné šaty Neuměla jsem správná slova Koukala jsem z okna ven A připadala si divná, vadná Už tehdy jsem se učila mizet Být neviditelná Ve škole lavice poslední Tabule a křída a smích za zády Chtěla jsem se prosadit Ale hlas se mi zlomil Neměla jsem kamarádky Jen pohledy co pálí a děsí Seděla jsem sama o přestávce plakal A počítala minuty do konce života A pak přišla má láska Myslela jsem že mě zachrání ale vše se odvíjelo jenom v pokání Zacyklená Pořád dokola stejný kruh On přišel, slíbil, a vzal si vše na dluh Drama od rána do noci Žárlivost, kontrola, mlčení a dunění A pak se udála nevěra Lež co pálí v hrudi ještě dnes Všechno špatné co jen může být A já zůstávala, nechtěla jsem se plahočit sama a čekala dlouho co se bude dít Dobrovolně jsem umenšovala, dobrovolně jsem se zabíjela Znovu a znovu Děti přišly Myslela jsem že to spraví Věřila jsem jim, milovala vařila a prala, držela krok a obcházela drama Zatímco uvnitř jsem umírala dělo se to samo jak v duši vraha A pak vyrostly A utekly žít svoje životy Dveře bouchly A to ticho... to ticho po nich Zůstala jsem sama na ledničce pod magnetkou vzpomínky, v prázdném prostoru doma vyčerpaná v úzkosti a velké třesu s diagnózou nádor v prsu, tělo bolí po chemii a děsu nespím , nejím , nežiju v noci se budím ve strachu že se snad zabiju Matka přijela A všechno mi vyčetla Že jsem selhala, že jsem to posrala, špatná dcera, špatná žena Každé slovo jako nůž v krku A otec... Táta umřel Potichu, sám v neštěstí celého světa pochován Co všechno musel přečkat Co všechno si nesl a nikdy neřekl nic A já mu to nestihla říct Nestihla... A pak se to zhroutilo! Všechno se rozpadlo! Podlaha zmizela! Klesala jsem na dno do sklepa samoty a děsu Tma, bahno, prázdno myšlenky co vše si nesu Už nemůžu dál! Už nemůžu dál! Prosím! Někdo... jestli někdo slyší! A pak... Zlaté světlo z věčnosti Průnik časem ve věčnosti něco krásného vyslyšelo moji prosbu Nespadlo to z nebe Rozsvítilo se ve mně A najednou vidím Vidím ty programy a rány Ty vzorce co jsem si nesla z dětství Že musím trpět aby mě měli rádi Že musím držet i když to bolí Vidím že jsem do všeho vplouvala dobrovolně Nikdo mě nenutil Já sama jsem padala do stavu nelibosti z programu odporu, když to dítě nemůže vydržet vypíná do stavu od sebe do lásky bez tebe nikdo za to nemůže jak se cítíme to nás přemůže Jde to rozpoznat Jde to vidět Moje usilování Můj odpor k situacím To jak jsem tlačila na život a teď se k sobě vracím To mi tvořilo ještě větší nouzi Ještě větší nedostatek Sama jsem se nechala pohltit Sama sebou, tou velkou únavou Svojí hlavou Svojí bolestí svojí neřestí A teď to rozpoznávám Teď to konečně vidím Teď už netlačím Nechávám se unášet do proudu Tam kde nikdo nebojuje Na nic si nehraje kde Nikdo nic po tobě nechce Nikdo nic nečeká A to je... Taková úleva Taková svoboda V naplnění a lásce Se všechno mění otáčí se mé dění Všechno se formuje a uzdravuje, jsem jiná jsem volná já jen jsem... 

Praská, duní... země pod nohama... podvědomé moře nás v hloubi žere Rozpadá se matka, rozpadá se otec... staré berličky hoří v plameni bez jména iluze bezpečí, co jsme si koupili za poslušnost se hroutí do prachu pod tíhou vědomí. všichni křičí v panice, chytají se stínů staví zdi z agresivity v boji proti strachu. Ale ty... ty stojíš uprostřed toho stínu nahý, bez masek, podpořen duchem usedáš ke stolu a vínu Tohle není tanec ve světle, tohle je tektonický třesk, dekomprese duše. Když padnou venkovní chrámy, musíš se sám stát svým bohem Nasaď si korunu z vlastního ticha, miluj svého krále, integruj královnu. Bahno podvědomí stoupá k hrdlu, temná noc duše už nenechá nic skryté. Už neutečeš do meditací, neschováš se za světlo, stín tě volá k tanci, syrový a čistý. Tvůj strach z odmítnutí, tvá touha kontrolovat, všechno to teče po stěnách tvé mysli. Obejmi to monstrum pod postelí, teprve tehdy budeš opravdový... Tohle není tanec ve světle, tohle je tektonický třesk, dekomprese duše. Když padnou venkovní chrámy, musíš se sám stát svým bohem Nasaď si korunu z vlastního ticha, miluj svého krále, integruj královnu. Lineární svět nestíhá procesovat, je to past, kolektivní mysl hoří, je to přetížená chaotická slast Odpoj se od cizího strachu! Nebuď ten chaos shluk Buď v tichu buď sebou nebo jen buď Rozpadlo se staré já... A z popela té bolesti... dýchá čistá svoboda. Slyšíš to ticho za oponou? To jsi ty.